Zjevení 3,15-16
Dopis Laodicei ukazuje vážné selhání církve v odpovědnosti. Zneužila Pánovu milost. Jeho varování prošla, aniž jich bylo dbáno. A přece uprostřed úpadku zůstává Pán neproměnným zdrojem pomoci Svého lidu, a i v nejtemnějších dnech tu stále je bohaté požehnání pro jednotlivého věřícího.
V protikladu k velkému křesťanskému vyznání, které nebylo ani věrné Bohu, ani nebylo pravým svědectvím před lidmi, se Pán sám představuje jako „Amen“, skrze něhož se naplní každý Boží úmysl, a také jako „svědek ten věrný a pravý, počátek stvoření Božího“, kde vše bude v souhlasu s Ním. Selhání, které začalo ztrátou první lásky ke Kristu, končí v naprosté lhostejnosti vůči Kristu. Církev se nepohnula, ani když je Kristus venku za dveřmi, a je hluchá ke každé výzvě, kterou se snaží získat srdce.
Mnozí se vyvyšovali a chlubili se svými bohatstvími, svou marností, která je zaslepovala, takže neviděli svůj skutečný stav. Tito, kteří jsou samolibí, nevědí, že v pohledu Pána jsou „bídní a mizerní i chudí i slepí i nazí“. Jejich stav je Kristu ošklivý a může končit jen Jeho naprostým zavržením křesťanského vyznání.
Ale i v těchto posledních temných dnech však budou zjeveny pravdivé duše, které Pán miluje, právě káráním a trestáním, která jsou nutná, aby je znovu přivolal k Sobě. Pán trpělivě klepe na dveře a snaží se nalézt místo v jejich náklonnostech. Když otevřou dveře svého srdce, Pán říká: „Jestliže by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dveře, vejdu k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou.“ (Zjevení 3,20) H. Smith,TLIN,25/4/2014