1. Petra 2,21.22
Jako křesťané žijeme ještě ve světě, který nám je nepřátelský. To vždy znovu vede k situacím, ve kterých musíme „pro svědomí snášet zármutky“ a „bez viny trpět“. Tu se Bohu líbí, když „dobře činíce … snášíme“, a to i tehdy, když pro to musíme trpět (1. Petra 2,19.20). – K tomu jsme byli povoláni.
Toto vytrvání nám často připadá těžké. Proto nám Bůh poukazuje na Krista, jehož příklad nás povzbudí a podle Něhož máme nasměrovat svá srdce a svůj život.
Když byl Pán Ježíš na zemi, mluvil a jednal vždy jen tak, „jak ho naučil Otec“ a jak se to líbilo Bohu (Jan 8,28.29). Avšak právě to Mu přineslo krajní nepřátelství. Petr píše ve verších 22 a 23 podrobně, jak Pán na tento odpor reagoval.
To první je, že „hříchu neučinil“ – nikdy neudělal nic převráceného nebo svévolného. A žádná těžkost Ho nemohla přimět k tomu, aby udělal něco, co by narušilo Jeho obecenství s Otcem a závislost na Něm.
Dále čteme: „…aniž jest lest nalezena v ústech jeho.“ Když byl Pán dotázán: „Kdo jsi ty?“, odpověděl: „Naprosto to, co k vám také mluvím.“ (Jan 8,25 – přel.) Jeho slova Ho vykazují jako Toho, kterým byl: „Což myslím, nepředstíhá úst mých.“ (Žalm 17,3) A dokonce když se Židé pokusili Jej „polapit v řeči“ (Lukáš 20,20), anebo když Ho vyslýchali, neřekl nikdy nic jiného než pravdu.
DHIN,1/12/2016