Zjevení 2,19-20
Dopis Tyatiře nastiňuje stav vyznávající církve v době středověku. Pán se představuje jako Boží Syn, jehož oči jsou podobné plameni ohně, rozeznávající všechno zlo, a jehož nohy jsou jako mosaz, připravené jednat proti zlu. Slova Pána ukazují, že v tomto období měla vyznávající církev velkou oddanost, vyjádřenou láskou, službou, vírou a trpělivostí. Dějiny potvrzují Pánova slova, neboť víme, že v době středověku tu přes mnohou nevědomost a pověru bylo mnoho takových, kteří se vyznačovali osobní oddaností, velkým sebezapřením a trpělivým utrpením pro Krista.
Přes oddanost jednotlivců však Pán ukazuje, že v tomto období dosáhla církev „hlubokosti Satanovy“. V té době se do čela dostalo papežství, onen systém, symbolizovaný „ženou Jezábel“. V tom vidíme vyvýšení těla, neboť tato žena „se býti praví prorokyní“. Církev zaujímá místo učitele, aby vyhlašovala učení, vedoucí k nesvatému spojení se světem a vytvářející systém modlářství v klanění se obrazům a svatým. V určený čas se vyznávající církev vynasnaží vyvýšit se tím, že bude vládnout nad světem a starat se o jeho žádosti. Výsledkem je generace ve vyznávající církvi, která přijde pod pronikavý soud Pána a pod rozsudek smrti.
Pán měl nicméně stále ostatek takových, kteří byli osobně volní od tohoto falešného učení a cizí hlubokosti, do které je Satan zavlekl. Takoví nečekají na pokání nebo reformaci tohoto hrozného systému, ale pevně se drží pravdy až do příchodu Pána. Potom budou mít svou odměnu. H. Smith,TLIN,14/3/2014