K tomuto ohnivému zjevení došlo, když Bůh dal Izraeli deset přikázání. Jak mohl Izrael pomýšlet na to, aby se přibližoval k Bohu, jehož samotná přítomnost byla spalujícím ohněm? Vše, co v tom bylo zahrnuto, bylo varování a výzva předem. Proč? Protože od samého začátku, když vydal zákon, chtěl Bůh působit na člověka tou vážnou skutečností, že na základě dodržování zákona člověk nemohl doufat v příznivý vztah k Bohu. Lidé se mohou chlubit svými dobrými skutky a svou domnělou spravedlností v dodržování zákona, ale nechť se odváží přiblížit se Bohu v této síle, a najdou prudkost žáru spalujícího ohně – nezmírněný soud absolutně svatého Boha.
Izrael zůstával po staletí pod zákonem a ze zkušenosti se přesvědčil o této neoblomné pravdě. Na konci Starého zákona byli daleko od Boha a v zoufalé potřebě něčeho mnohem lepšího, než je zákon, kterým se chlubili.
Obdivuhodný je potom rozdíl u vztahu velkého Boha slávy v Novém zákoně. Už nevidíme spalující oheň na vrchu hory, ale tento Bůh se blíží ve sklánějící se milosti. „A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce), plné milosti a pravdy.“ (Jan 1,14)
Ne zákon, ale pouze velká milost Jeho srdce Jej mohla přivést sem dolů. Ani nemohl přijít, aniž by vyjádřil úmysl dát sám Sebe v oběť na Golgotě, aby nesl hříchy těch, kteří vyznají, že jsou pod zákonem provinilí a bez naděje. Jako „Slovo“ je pravým vyjádřením všech Božích myšlenek. Ten, jenž sám je Bůh nade vše, se „stal tělem“, pravým člověkem, tak přístupným, tak milostivým, tak věrným, a tak hodným všeho věčného velebení od všeho stvoření. L. M. Grant,TLIN,5/3/2014