Židům 11,6
„Pomodlíme se,“ říká otec. Není snadné získat si pozornost. Matka právě staví na stůl mísu a děti mezi sebou ještě živě hovoří.
„Pomodlíme se!“ Myslíme vždy na to, že v modlitbě předstupujeme před Boha, před živého a svatého Boha? Ani modlitba u stolu by se pro nás neměla stát žádnou formalitou.
O prvních křesťanech čteme, že „přijímali pokrm s potěšením a sprostností srdce“ (Skutky 2,46). Byly snad pokrmy jejich potěšením? Ne, ale oni přijímali i pokrmy pro tělo vědomě z Boží ruky a užívali je ve vzájemném společenství. Tím byla jejich radost ještě rozmnožena. Ano, Bůh pokrmy „stvořil k užívání s díkůčiněním“ a „posvěcují se zajisté skrze slovo Boží a modlitbu“ (1. Timoteovi 4,3-6).
Když na to myslíme a blížíme se Bohu v modlitbě u stolu, nebude vedle radosti a vděčnosti chybět ani uctivost. Rodiče i děti po- tom pociťují, že to je Bůh sám, k němuž mluvíme. On to je, jenž „dává nám hojnost všeho k požívání“ (1. Timoteovi 6,17). Proto Mu chtějme společně děkovat za Jeho dary. A uctivost bude působit k tomu, abychom v jídle udržovali správnou míru.
Když před Boha přistupujeme s upřímnou uctivostí, nebudeme se modlit, abychom učinili zadost nějaké formě, sic jinak „jsme mnohomluvní“ jako pohané. Každá modlitba u stolu je příležitost blížit se Bohu samému. Jsme upomínáni na to, že jsme zcela závislí na Něm. On je „ochránce /udržovatel/ všech lidí, a zvláště věřících“ (1. Timoteovi 4,10). V tom Mu chtějme důvěřovat.
DHIN,18/11/2016