Žalm 32,3.4
David, skladatel našeho Žalmu, byl „člověk týmž bídám /pocitům/ jako i my poddaný“, jako i prorok Eliáš (Jakuba 5,17). Jestliže ho Bůh nazývá „mužem podle srdce svého“ (Skutky 13,22; 1. Samuelova 13,14), pak ne proto, že by byl dokonalý, nýbrž protože skutečně želel hříchů a vyznával je Bohu. Právě v tom nám je David příkladem.
Naše biblické slovo nám ukazuje Davida v postavení, kdy ho tížilo ve svědomí něco, co měl Bohu vyznat. Ale on mlčel. Jistě se styděl, a to je samo o sobě dobré. Jak rychle se totiž může stát, že před Bohem řekneme něco lehkovážně, aniž bychom pomysleli na to, s kým máme co do činění. Ale vyznat to musíme, jinak jako David zakusíme, že „naše kosti prahnou“, že nás něco olupuje o vnitřní sílu a zdržuje nás v běhu víry. K tomu David cítil, že má co činit s Bohem, který mu dával jeho stav bolestně pociťovat. – Je to láska, že Bůh Své děti prostě nepřenechává sobě samým, nýbrž – je-li to nutné – výchovně zasáhne.
Neděláme tu a tam takové zkušenosti jako David? Nechybí v našem životě síla a čerstvost? Nemůžeme se duchovně opět tak správně „postavit na nohy“? Možná že nám chybí to, co také v této chvíli ještě chybělo Davidovi: „Hřích svůj oznámil jsem tobě, a nepravosti své jsem neukryl.… a ty jsi odpustil nepravost hříchu mého.“ (5. verš) To je lék!
DHIN,16/11/2016