Římanům 12,3.16
Někdo ti nedal náležité uznání – alespoň si to myslíš. Po celé dny tě to dráždí a nedovedeš s tím člověkem jednat s milým postojem, který je pro křesťana tak náležitý.
Máš sám sebe tak rád, že tvé srdce a tvář jsou jako citlivý teploměr, který ihned registruje, když se k tobě někdo blíží a je o trochu teplejší nebo chladnější? Máš se tak rád, že můžeš mít společenství jen s těmi, kteří jsou s tebou ve shodě a projevují ti úctu? Držíš raději odstup od těch, kteří se ti zdají být trochu hrubší a méně uznalí? Jsi tak velký ve svých očích, že se rozhněváš, když ti někdo odporuje? Jsi si tak jistý, že máš pravdu, že nemůžeš ustat, dokud tvůj názor není uznán? Nazýváš se věřící, Boží dítě, křesťan. Máš se tak rád, že se to ukazuje v tvém oblečení a chování, a druzí se mohou snadno mýlit a mít tě za sobeckého člověka ze světa? Je to pravda o tobě? Kdy chceš být malý a pokorný ve svých očích, takže ti bude lhostejné, jak málo ti někdo projevuje svoji úctu a přízeň?
Ten, jenž má vřelou touhu srdce, aby poznával milujícího, pokorného Ježíše den za dnem lépe a jenž se před Ním v obdivu stále více sklání, ztratí lásku k sobě. Řeč jeho srdce bude: „On musí růsti, já pak menšiti se.“ (Jan 3,30) „Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Matouš 11,29)
TLIN,14/2/2014