Jan 11,21
Marie a Marta poslaly Pánu Ježíši zprávu o tom, že jejich bratr Lazar je nemocen. Avšak teprve když Lazar už zemřel, se Pán vydal na cestu do Betanie. Řekl Svým učedníkům zcela otevřeně, že je rád, že tam v té chvíli nebyl. Vždyť vzkříšení Lazara mělo ukázat Boží slávu a posilnit víru v Krista.
Marta věděla, že Pán miluje jejího bratra. Tím těžší pro ni bylo porozumět tomu, že k nim přišel tak pozdě. Její pozdrav vyjadřuje sice důvěru v moc Pána Ježíše, ale v jejím „kdybys“ slyšíme zároveň určité zklamání, že Pán tuto moc nepoužil.
Takové „kdyby“ zná jistě každý křesťan ze svého vlastního života. A někdy nás může dlouho doprovázet. Ne všichni o tom mluví; ale je to přece tu. Toto „kdybys“ – hluboké zklamání, nemoc nebo jiná starost – nás tísní. Bůh by mohl tu tíži odejmout, ale dosud to neudělal.
Stejně jako Marta smíme i my Pánu Ježíši svobodně předložit své „kdyby“. Pak i nám odpoví Svým „kdyby /jestliže/“: „Budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží.“ (40. v.) Ať už je příčina našeho trápení jakákoli – v každém „kdyby“ se má nakonec prokázat Boží sláva. A nezřídka právě naše trápení a slabost slouží k tomu, že lépe poznáme milost a sílu Pána a že Boží sláva se tím jasněji bude moci v našem životě rozvinout.
DHIN,2/11/2016