Když jsem se nedávno účastnil jednoho pohřbu, uvažoval jsem o životě a o slovech, která byla řečena o tom drahém, jenž byl nedávno povolán domů, aby byl s Pánem. A pak bych byl rád věděl, co by bylo řečeno o mně, kdyby to byl můj pohřeb. Samozřejmě že při pohřbu nikdy nemluvíme špatně o tom, kdo odešel, ale mnohem důležitější je, co řekne Bůh! Uslyšíme jako věřící slova: „To dobře, služebníče dobrý a věrný!“? (Mat. 25,23) V jedné staré písni se zpívá: „Až v budoucnu spatřím Jeho tvář… kéž bych mu byl dal víc, mnohem víc, si budu přát.“
Tyto úvahy jsou pro dnešek, protože zítra bude příliš pozdě. Není to zvláštní požehnání, že smíme sloužit Pánu zde a nyní? Že můžeme konat Jeho vůli zde a nyní? Že můžeme být svědectvím zde a nyní? Že ve světě, který Ho nenáviděl a zavrhl, můžeme ukazovat Jeho lásku a svoji lásku k Němu svou poslušností, svým velebením a svou službou?
Ale neměli bychom nyní jen uvažovat o těchto věcech, ale také uvést svá rozhodnutí do praxe. Daniel za doby Starého zákona nejen uvažoval o své situaci, nejen pojal úmysl ve svém srdci, aby se neposkvrňoval pochoutkami z královského stolu – věcmi, které jako Žid nemohl jíst, chtěl-li být věrný Bohu; ale on tento úmysl srdce uvedl v činnost.
Kolikrát jsme byli vyzváni Pánem, když k nám mluvil lístkem z kalendáře, oddílem z Bible, kázáním; ale změnily se věci? „Aj, nyní jest čas příhodný“, nejen pro spasení, ale pro to, abychom dávali Pánu, ne proto, že jsme povinni, ale protože Ho milujeme.
A. Blok,TLIN,20/2/2014