Matouš 14,17.18
„Nemáme zde, než…“ – Tak začíná popis současného stavu učedníků. Co potom následuje, zní jako svědectví o chudobě, jako vyhlášení bankrotu.
„Pět chlebů“: pravděpodobně obyčejné ječné chleby, tedy chleby chudých; žel, je jich také jen pět. – „Dvě ryby“: velmi snadno přehlédnutelné ve srovnání s několika tisíci lidí. – To je všechno! Není to mnoho! Přitom slova „Nemáme než“ – vyznívají podobně jako nula a nic. Jsou více mezerou a deficitem než odpovědí a pomocí! Vzbuzují spíše dojem hladu, než že by ho mohly utišit! Příliš málo pro tak mnoho lidí. A nasytit se z toho také nemůže žádný.
„Přineste mi je sem.“ – Je téměř nepochopitelné, že Pán Ježíš chce to málo mít, když by přece mohl stvořit něco nového, velkého a postačujícího! – Avšak On chce navázat na to, co je, chce použít to malé!
„Nemáme zde, než…“ – Není tu nic než několik málo věřících, nic než ještě nevyzrálé myšlenky, není tu nic než neobratná slova, nic než málo peněz a málo volného času, není tu nic než nemoc a stáří. Tak by mohl vypadat výčet toho, co my máme dnes. – Avšak také tady Pán říká: Přineste mi to sem! Dejte mi to k dispozici!
Co udělá s těmi chleby a rybami? „Vzhlédl v nebe, požehnal, a lámaje, dával učedníkům ty chleby, a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasyceni jsou.“ – Pán používá to, co je, a stačí to pro všechny.
Kdy jsme Pánovi my naposledy dali to, co máme, aby to mohl použít? DHIN,22/10/2016