1. Královská 10,22-23
Na začátku své vlády si Šalomoun cenil moudrost a porozumění nade vše. Bůh ve Své dobrotivosti odpověděl na jeho touhu a dal mu velmi velkou moudrost. Byl moudřejší než všichni lidé. V Přísloví 3,13 Šalomoun takto doporučuje moudrost: „Blahoslavený člověk, nalézající moudrost, a člověk, vynášející opatrnost /dostávající porozumění/.“ Drahokamy a čisté zlato jsou, jak nám říká, ve srovnání s tím bezcenné. Ale jak se rozvíjela materiální prosperita Šalomounova království, je nám řečeno, že to, co dovážel, bylo: „zlato a stříbro, kosti slonové, a opice a pávi“. Opice a pávi! Pro muže, vynikajícího na zemi moudrostí, to je jistě velký sestup. Zvláštní směsici věcí nalézáme také v Kazateli 1,17: „I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství.“ Nejprve si Šalomoun vážil moudrosti více než drahokamů a čistého zlata; pak se uchýlil k nemoudrosti a bláznovství. Opice jsou synonymem nemoudrosti a pávi marnivosti. Jaká nestálost u velkého krále Izraele! Ale jak je to s námi? V našem dosahu je dnes taková moudrost, o které Šalomoun nikdy nesnil, ale toužíme po ní? Jakou cenu má pro naše srdce to velké tajemství Boha, „v němž jsou skryti všichni pokladové moudrosti a známosti“ (Kol. 2,3)? Opice a pávi – pošetilost a marnost! A přece si je Šalomoun přál. My si snad neceníme těchto zvláštních tvorů, ale nelpíme na věcech, které jim odpovídají? Zkoumejme svá srdce a zkoušejme své cesty. „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodím-li já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.“ (Žalm 139,23-24) W. W. Fereday,TLIN,13/2/2014