1. leden

Všechno jest marnost a trápení ducha /honění se za větrem/.

Kazatel 1,14

Čím více je nějaký člověk schopen vnímat, tím lépe a více může prožívat, ale tím větším se stává také utrpení – neboť nabídky světa nemohou srdce uspokojit. Srdce je větší než to všechno a nalézá ve světě jen námahu a zklamání. Toto poznání získal Šalomoun, když zkusil všechno s moudrostí (Kazatel 2,17).

Šalomoun chtěl o všem získat zkušenosti a musel poznat, že všechno je „marnost“ a „honění se za větrem“, a že to nemůže dát ani pokoj ani odpočinek. Všechno zkusil, ale nakonec to při- neslo jeho upřímnému duchu jen rozmrzelost.

Ve své Písni písní ale má Šalomoun jiné téma – předmět, který nikdy nezklame a je tak veliký, že Šalomounovo srdce, které bylo příliš veliké pro všechny věci světa, se prokázalo být příliš malým, aby ho plně zakusilo. Tímto tématem je Mesiáš, Ženich; a Šalomoun se neunaví chválením jeho milosti, krásy a lásky.

Jaké štěstí pro Šalomouna, že může konečně utišit touhu svého srdce, které toužilo po uspokojení; jaká radost, nalézt Toho, v němž mohl konečně spočinout a z něhož mohl čerpat mnohem více, než jeho srdce dokázalo uchopit! „V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedím; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým.“ (Píseň 2,3)

Zkušenosti ve světě mohou rozšířit obzor; ale jen Boží zjevení v Kristu činí šťastným. Tomu se můžeme učit z Šalomounova života. Nemusíme nejprve sami okoušet nabídky světa, nýbrž máme se na ně už na začátku našeho života víry dívat jako na „marnost“. Smíme začít tam, kde Šalomoun přestal. To nás ochrání před vlastními špatnými zkušenostmi.

DHIN,8/7/2015