1. Korintským 10,31
Každý věřící rád uzná, že jeho život zde na zemi má být k Boží cti. Jak potřebné ale je, abychom to nejen vyznávali jako zásadu, nýbrž aby to bylo také vyjádřeno v každé jednotlivosti našeho života! Mysleme na jídlo a pití, něco, co přece děláme každý den.
Děkujeme za ně pokaždé Bohu ze srdce, nebo je děkovná modlitba často cosi povrchního? Nikdy bychom ji neměli vynechat, i když se to v různých okolnostech může dít jen v tichosti. Bůh je „ochránce /udržovatel/ všech lidí, a zvláště věřících“ (1. Tim. 4, 10). To znamená, že pro věřící je k Němu v Božích darech vyjádřen zvláštní vztah, který svět nezná. Podle toho bychom si také měli Jeho darů vážit.
Ale jedení a pití znamená ještě více: Je to výraz obecenství všech, kteří to společně činí. V Jeruzalémě přijímali první věřící pokrmy „s potěšením a sprostností srdce“ (Skutky 2,46). Tím pěstovali takové obecenství, jaké bylo možné jen skrze Ducha Svatého, který v nich přebýval. A v tomto obecenství byli šťastni.
Máme také my s našimi spoluvěřícími šťastné obecenství, když jsou v našich domech s námi u stolu? Vyznačuje vědomí, že jsme v Pánu jedno, naše chování a naše rozhovory? Pak je naše jedení a pití k Boží cti a nesklouzne na úroveň pouhé družnosti. Všechno k Boží cti – to je pro nás měřítkem!
DHIN,1/7/2015