Jsme téměř na konci Malachiášova „břemene“ a ve skutečnosti téměř na konci Starého zákona. Jaký obrovský rozdíl je mezi těmito verši a koncem Nového zákona! Ale nesmíme zapomínat, že zákon byl dán skrze Mojžíše; milost a pravda existují skrze Ježíše Krista. On je to Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi, plné milosti a pravdy, 400 let poté, co psal Malachiáš.
Hospodin u Svého lidu ostře cítil nedostatek úcty a nedostatek bázně. Všímal si jejich drzého odmlouvání. Bude s tím jednat. Přijde den, „den Hospodinův veliký a hrozný“. Tento den bude „hořící jako pec, v němž budou všichni pyšní a všichni pášící bezbožnost jako strniště. I zažhne je ten den, který přijíti má, praví Hospodin zástupů, tak že neostaví jim ani kořene ani ratolesti“. Takový je Jeho spravedlivý soud vzhledem k zemi a Jeho pozemskému lidu. Ti z Jeho pozemského lidu, kteří se bojí Jeho jména, se účastní pošlapání zlých v onen den. A přece neopustíme Starý zákon tak prostě s pohrůžkou, „abych přijda, neranil země prokletím“. Ne, uprostřed vší špatnosti tam byli také takoví, kteří se báli Hospodina a mysleli na Jeho jméno. Jejich společenství bylo jednoho s druhým, ne se světem kolem nich. Hospodin pozoroval a slyšel je a pořizoval o nich záznam. Ti budou Jeho zvláštním pokladem v onom přicházejícím dni. Ušetří je a k jejich radosti pro ně vyjde Kristus, Slunce spravedlnosti, s uzdravením ve Svých křídlech. E. P. Vedder Jr.,TLIN,4/4/2013