Malachiáš 2,7
Mezi Pánovými smutnými výroky v Malachiášovi o selhání izraelských kněží nalézáme toto jasné vyznačení jedné z jejich nejdůležitějších výsad a odpovědností.
Odpovědnost kněze byla především směrem k Bohu – „… aby úřad kněžský konal přede mnou …, když vcházeti bude do svatyně před Hospodina.“ Ale měl také vycházet, jako Boží představitel a mluvčí k lidu (2. M. 28,1-3.35). Na konci 3. Mojžíšovy 8 a 9 poté, co Aron a jeho synové byli posvěceni ke svému úřadu jako kněží, nalézáme, že „Aron pozdvihna rukou svých k lidu, dal jim požehnání.“ – „všel Mojžíš s Aronem do stánku úmluvy; a když vycházeli z něho, požehnání dávali lidu. I ukázala se sláva Hospodinova všemu lidu.“
V 5. Mojžíšově knize Bůh určil, že Jeho lid má věci, které jsou pro ně příliš těžké a sporné, přinášet na místo, které On vyvolí. Levítští kněží a soudcové v těch dnech měli vyhlašovat Boží myšlenky o věci a lid se neměl uchýlit „od slova sobě oznámeného ani napravo ani nalevo“ (5. M. 17,8-13). Bůh řekl kněžím, jak mají diagnostikovat malomocenství, jak mají vědět, kdy je malomocenství vyléčené, a co se má obětovat pro očištění malomocného (3. M. 13,14; 5. M. 24,8). Napsaná kopie zákona byla svěřena kněžím, aby ji četli lidu každých sedm let (5. M. 31,9-13).
Jak je to smutné, že Bůh musel kárat izraelské kněze za to, že Jím opovrhují, odcházejí z cesty a působí, že mnozí klopýtají v zákonu! Jak tomu je s námi, kteří jsme povoláni jak za svaté kněze, tak i za královské kněze? Ukazujeme výtečnosti Toho, jenž nás povolal ze tmy ke Svému předivnému světlu? Takovými bychom měli být. E. P. Vedder Jr.,TLIN,14/3/2013