1. Paralipomenon 4,9.10
Druhá Jábezova žádost je: „Jestliže rozšíříš meze mé /Rozšiř mé území/.“ Tu a tam rodopisy v 1. Paralipomenon vyzdvihují jednotlivce, jejichž území Bůh v zaslíbené zemi rozšířil, když většina lidu naprosto zklamala v dobytí svého dědictví. Tak tomu je s námi: Naše duchovní hranice se rozšiřují v nebeské sféře, zatím co my jsme na zemi. Abychom toho dosáhli, musíme uznat svou nenapravitelnou zkázu a neschopnost, kterou jsme sami ukázali k rozšíření svého území, a musíme zjevovat tu pokornou závislost, která spoléhá jen na Boží milost, abychom je vlastnili. Za třetí Jábez říká: „… a bude ruka tvá se mnou /Tvá ruka ať je se mnou/.“ Nespoléhá se na svou přirozenou energii k rozšíření svých hranic, ale spíše na Boží moc. To je tím víc překvapující, protože pocházel z rodiny, která se vyznačovala svou energií. Za čtvrté říká: „A vysvobodíš mne od zlého, abych bolesti netrpěl. /Učiň, ať jsem ochráněn od zlého a nejsem trápen/.“ Zlo, které uvedlo na tento svět trápení, nezmizelo; je tu stále přítomné. Jábez to dobře věděl, neboť nežádá, aby bylo odstraněno, ale přeje si, aby byl ochráněn od zlého. Uznával, že ne jeho vůle, ale jen Boží moc je schopna ho ochránit. Úplná důvěra v Boží milost a moc je jedinou cestou k obdržení těchto věcí. Jábez je dostal. Jak mohlo nadále trápení trvat v srdci tohoto Božího muže, když všechny jeho prosby byly splněny? Trápení nezmizelo ze země a zlo, které je způsobilo, také ne, ale v Jábezově srdci plném těchto výtečných věcí, které obdržel, nebylo místo pro trápení.
H. L. Rossier,TLIN,27/12/2011