Byl svátek stánků (verše 2 a 14), období nad všechna období židovského kalendáře, kdy národ byl volán k tomu, aby se radoval. Bylo to velké poděkování za sklizeň, kdy každé srdce mělo být až po okraj naplněno radostí a vděčnosti vůči tomu velkému Dárci pozemské potravy. Byla to doba, kdy bylo shromážděno ovoce země a kdy všechen Izrael přebýval v Jeruzalémě ve stanech v národním vyznání velké Boží přízně k nim, vysvobození z Egypta, vykonaného pro ně a štědrosti Jeho ruky, vylité na ně ve svaté zemi.
Byl to nejvíce přízní obdařený národ na zemi v pozemsky nejvíce obdařeném dnu. A byla to hodina, kdy, pokud by Jej jen poznali, Hospodin sám byl v jejich středu, uzdravuje, uče a žehnaje. Bylo možné, aby tam v té době mohl někdo mít neuspokojené srdce a toužit po hlubším obecenství, než mohla poskytnout ta nejlepší slavnost?
Různice mezi Židy, jejich údiv nad Ježíšovými slovy, jejich spekulace ohledně toho, kdo On je, přítomnost úředníků, poslaných farizeji a nejvyššími kněžími, aby Ho zajali, zvláštní a hrozná řeč, užitá Pánem, týkající se Jeho zmizení z jejich středu, učinily tohoto tajemného návštěvníka středem velkého davu, tématem všech jazyků.
Tak to bylo, když v jejich středu Ježíš hleděl na lid, který to nejlepší ze zemských požehnání ponechalo nevědomým o Žehnajícím, jenž byl mezi nimi. A protože On věděl, jak neuspokojující je mít ty největší náboženské oslavy bez poznání Jeho samého srdcem, řekl: „Žízní-li kdo, pojď ke mně, a napij se.“
W. H. Westcott,TLIN,16/12/2011