Skutky 12,12
Na začátku této kapitoly čteme, že král Herodes „vztáhl ruce, aby ublížil některým z církve“ (verš 1 – ČSP). Tak Petra dal uvěznit a držet pod silnou stráží až do plánované popravy. Ale v 5. verši čteme, že „modlitba pak ustavičná k Bohu dála se za něj od církve“.
A pak Bůh zasahuje: Petr je ještě téže noci andělem vysvobozen z vězení. A nyní stojí před domem Marie, kde se shromáždění věřící stále ještě za něho modlí.
Jaký výsada to je, společná modlitba věřících! Křesťané, které Pán ve Své moudrosti postavil na nějakém místě pospolu, mohou „jednomyslně pozvednout hlasu k Bohu“ (Skutky 4,24). Tak tomu bylo v každém případě na začátku. První křesťané ukazovali zvláště skrze „zůstávání… na modlitbách“ (Skutky 2,42), jak velmi byli vnitřně i navenek spolu spojeni.
Ti, kteří zde byli shromážděni, měli pro své modlitby zvláštní téma. A s jakou intenzitou a vytrvalostí volali k Bohu! Sotva si lze představit, že bratřím přitom nějak zvlášť záleželo na vybroušeném způsobu řeči. Jistě snažně volali k Bohu o pomoc, a to zcela konkrétně.
Jak působivé je také zjištění, že se jich shromáždilo „mnoho“! Známe i my dnes ještě takové modlitební hodiny na svých místech, kde jsme shromážděni s „mnohými“? A přinášíme potom před Boha své prosby ve vnitřním souhlasu navzájem a nevyumělkovanými slovy „skrze modlitbu a poníženou žádost s díků činěním“ (Filipským 4,6)?
DHIN,3/10/2016