Marek 1,11
Jako věčnému Synu byla Pánu Ježíši poslušnost cizí. Když se narodil v tomto čase, naučil se poslušnosti z toho, co vytrpěl. Dodržoval přikázání Svého Otce a zůstával v Jeho lásce. Tak byl jako poslušný uprostřed mnoha neposlušných k Otcově radosti (Židům 5,8; Jan 15,10).
Něco z těchto Božích pocitů poznáváme, když Bůh Krista vzhledem k Jeho vládě jako Mesiáše nazývá „můj Syn“ a „můj Král“. Označení jako „jeho Kristus“ a „tvůj pomazaný“ rovněž poukazují na vroucnost Božích citů k našemu Pánu (Žalm 2,7.6; Skutky 3,18; Žalm 84,10).
Ale zvláště se srdce dotýkají téměř totožná slova Otcova: „Ty jsi ten můj milý Syn“ při křtu Pána Ježíše u Jordánu, a: „Tento jest ten Syn můj milý“ na hoře proměnění. Otec používá, říkáme to s uctivostí, každou příležitost, která se naskytne, aby vyjádřil Svou lásku k Pánu Ježíši a Své zalíbení v Něm (Marek 1,11; 9,7).
Když se farizeové radí, jak by Ho mohli zabít, Bůh jasně ukazuje, co tato Osoba, kterou chtějí zabít, znamená pro Jeho srdce: „Aj, služebník ten můj, kterého jsem vyvolil, ten milý můj, v němž se dobře zalíbilo duši mé.“ (Matouš 12,14.18) Farizeové Ho nenávidí, ale Bůh Ho miluje!
Je nápadné, že Otec Ho miluje, protože Syn dává Svůj život, aby jej opět vzal (Jan 10,17). Tím dává Syn Otci ještě další důvod, aby v Něm měl zalíbení – v tomto ukřižovaném Synu, Muži z Golgoty!
DHIN,9/10/2016