Přísloví 8,30
Naše nejhlubší radost může být jen v Kristu, Synu Otcovu. Kromě Něho není pravé radosti. Milujeme Jej jako svého Spasitele a Vykupitele a jsme šťastni z toho, že Jej Bůh korunoval ctí a slávou.
Syn je také pro Otce nejhlubší radostí a zalíbením. Ve výše uvedeném biblickém slově říká slovy personifikované Moudrosti Pán Ježíš sám, že On je „jeho potěšení“. S uctivým srdcem se pokusíme o tom přemýšlet. Neboť když k nám Bůh na některých místech mluví o Svém Synu, tušíme něco z tohoto zalíbení – i tehdy, když poměr Otce k Synu není bezprostředně v zorném poli.
Boží slovo nám vždy znovu poukazuje na Syna, v němž má Otec zalíbení. Stále znovu prokmitává vroucnost tohoto vztahu, když jsou v textu použita zájmena „Můj“, „Tvůj“, „Jeho“ (Můj Syn – Tvůj služebník – Jeho vlastní). Je tomu tak, jako kdyby nám Bůh chtěl říci: Tento Jeden „náleží“ Mně; v Něm mám Já svoji radost!
Ještě předtím, než existoval vesmír, byl Pán Ježíš jednorozený Syn, v lůnu Otcovu (Jan 1,14.18). Dobře rozumíme, že byl od věčnosti pro Otce „rozkoší“ a že On sám se před Bohem těšil nepopsatelné radosti – „hrám před ním každého času“ (Přísloví 8,30).
Tento jediný Syn naplňoval Otcovo srdce. On je „můj společník /bližní můj/“, říká o Něm Bůh. A Syn prohlašuje: „Já a Otec jedno jsme.“ (Zachariáš 13,7; Jan 10,30) Tohoto „Syna milého“, kterého Otec měl, poslal na tuto zem (Marek 12,6).
DHIN,2/10/2016