2. Korintským 2,4
Apoštol Pavel psal křesťanům v Korintu „s mnohými slzami“. Kvůli čemu tedy plakal? Kvůli zlým poměrům v tamním shromáždění. Tak tam například trpěli to, že jeden muž žil v hrubém hříchu. Ve svém Prvním dopisu proto Pavel Korintské vyzval k tomu, aby vykonali kázeň shromáždění. „Vyvrzte tedy toho zlého sami ze sebe.“ (1. Korintským 5,13)
Je zřejmé, že shromáždění uposlechlo tuto apoštolovu výzvu. Neboť z Druhého dopisu Korintským můžeme soudit, že tento muž v hlubokém zármutku před Bohem a lidmi litoval tohoto hříchu a byl napraven.
Proto má apoštol teď znovu důležitou prosbu, když píše: „Dosti má takový na tom trestání od mnohých, tak abyste naproti tomu již raději odpustili a potěšili ho, aby snad přílišným zármutkem nebyl sehlcen takový. Proto prosím vás, abyste utvrdili k němu lásku.“ (2. Korintským 2,6-8)
Ptejme se před Pánem: Dotýká se nás to k slzám, když se v Božím shromáždění vyskytne zlo? Dotýká se nás to osobně i společně, když prožíváme, že Pán Ježíš je zneucťován hříchem? Snášenlivost by tu nebyla na místě, neboť Bůh zlo netoleruje.
Prosme však Pána Ježíše o pravé slzy zármutku, jestliže tyto chybějí. Neboť pak nám také může darovat srdce plné milosti a odpuštění, když se dotyčný obrátí ze své hříšné cesty.
DHIN,29/9/2016