1. Jana 4,16
Zde není žádná mlhavá nejistota, ale živá známost Boží lásky. To je pravé křesťanství: „Poznali jsme a uvěřili.“ Všimni si také, že tu není nějaké pouhé pojednávání o lásce jako o subjektivní věci, něco, co se stalo pastí a léčkou pro příliš mnohé. Vědět a prožívat správně lásku, to musí být objektivní.
City nejsou vůbec základem uvažování. Není to otázka toho, zda cítím, že jsem milován; ale otázka vědění a věření tomu na základě pravdivé skutečnosti. To je naprosto mimo mé city; proto bych to měl zcela přijmout, abych tomu věřil. To je jedině rozumné a správné. Důkazy té lásky ve vtělení Pána Ježíše a v Jeho nesrovnatelné oběti kvůli nám jsou tak silné a nezpochybnitelné, že jen tvrdohlavá vzpoura se odváží o tom pochybovat. Bůh je láska! To je sama Jeho přirozenost: proto On miluje.
Není to vroucnost mé odpovědi, co určuje, zda mne On miluje či nemiluje. On to činí, protože to je Jeho přirozenost, která působí takovou lásku mimo cokoli ve mně. Proto tomu věřím, neboť to je pravda. A když tomu věřím, přebývám v lásce a Bůh ve mně. Je to trvalé přebývání, protože láska věčného Boha je trvalá láska. To poskytuje jedinou pevnou základnu pro lásku z našich vlastních srdcí, která je odpovědí jak směrem k Bohu, tak také směrem k druhým. A toto druhé směřování je také vzácné, ale jen když to první je jeho zdrojem.
L. M. Grant,TLIN,4/12/2011