2. Korintským 12,9
„Dosti máš na mé milosti. /Moje milost ti stačí. /“ – tak to Pán Ježíš řekl Svému služebníku Pavlovi, a pak k tomu připojil: „Neboť moc má v nemoci dokonává se.“ Pavel potřeboval ve své situaci povzbuzení a potěšení. Obojí mu na jeho modlitbu mohla tato Pánova odpověď jistě dát. A to, co platilo pro něho, platí i pro nás.
Apoštolova nesnáz nebyla způsobena jeho vlastními pochybeními. Obdržel od Boha zcela neobvyklá zjevení. Těmi by se, kdyby nebyl bdělý, mohl sám chlubit. Proto mu Pán dal „osten do těla /pro tělo/“ (verš 7) – zřejmě nějaké tělesné utrpení – aby zabránil škodě pro jeho duchovní službu. Pavel třikrát snažně prosil Pána, aby ho od tohoto utrpení osvobodil. Ale jeho prosba nebyla vyslyšena; místo toho obdržel potěšující slib: „Moje milost ti stačí.“
Naše trápení může být, na rozdíl od Pavla, zaviněno snad námi samými. To by mohlo vést k tomu, že naše důvěra v milost a pomoc Pána je zakalena. Pak si snadno myslíme, že své zavinění musíme odpykat. Jistě jde v takových případech také o Boží spravedlnost v cestách Jeho vlády. Ale to nedává milost stranou!
Obdivuhodná milost – ta leží u základu naší záchrany, ale posiluje nás také v každé situaci, a to i když se zdá být bezvýchodná. Také každé strádání, které od nás život žádá, je kompenzováno milostí. Milost stačí vždy! Tak, jak je velký Pán, tak velká je Jeho milost. Jemu buď dík: „A z plnosti jeho my všichni vzali jsme, a to milost za milostí.“ (Jan 1,16)
DHIN,19/9/2016