Ďábel přinutil Židy, aby umlčeli hlas Pánova hlavního svědka. Jak musel kníže démonů jásat! A přece, k jeho krajnímu zármutku mu Pán v obrácení Saula z Tarsu jakoby sdělil: „Ty jsi mi vzal mého nejlepšího muže, Štěpána. Já ti beru tvého, Saula.“ Toto On učinil v nekonečné milosti. Saul byl tehdy na vrcholu své závratné kariéry, když zjevoval to, co bylo pravda o Benjaminských: „Benjamin, vlk dravý, ráno bude jísti loupež, a večer rozdělí kořisti.“ (1. Mojžíšova 49,27) Ale mezi jitrem jeho jedení loupeže a večerem jeho rozdělování kořisti začalo Boží dílo v jeho svědomí. Mučednická smrt Štěpána byla počátečním bodem toho díla – „Tvrdoť jest tobě proti ostnům /ostnu/ se zpěčovati.“ (Skutky 26,14) Hlodající hlas svědomí ho ostře zraňoval, ale jako ostrá hůl na pohánění mezka ho vedl k tomu, aby zdvojnásobil své úsilí na vyhlazení svědectví o vyvýšení předtím ukřižovaného Krista. Právě tehdy, na jeho cestě do Damašku, se nebe otevřelo světlem, svítícím na něho – tak jako se chrámová opona roztrhla při smrti Ježíšově. Tak se nyní nebe otevřelo vyzářením světla Kristovy slávy. Saul byl sražen k zemi tím světlem z nebe.
Onoho dne se v Saulovi udály dvě velké věci. Předně poznal úzké pouto mezi pronásledovanými svatými na zemi a jejich Hlavou v nebi: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“ Za druhé přijal Jeho nároky na sebe: „Pane, co chceš, abych činil?“ Bývalý pronásledovatel nebyl „nevěřící /neposlušný/ tomu nebeskému vidění“.
N. Anderson,TLIN,30/11/2011