Tento svatý výjev, ve kterém vidíme Pána Ježíše, jak nese trest za náš hřích a je opuštěn od Boha, nám také ukazuje hodinu, ve které Pán zvolal tato slova.
Jeho volání opuštěnosti se stalo „při hodině deváté“. Z tohoto oddílu se učíme, že byla tma po vší zemi od šesté hodiny, což by bylo našich 12 hodin, do deváté hodiny, což by pro nás byly 3 hodiny odpoledne. V devět hodin byla hodina modlitby (Skutky 3,1; 10,30). Právě v tu hodinu, kdy Pán Ježíš volal k Bohu, se židovský lid obracel k modlitbě. Zvažuj to, má duše, tuto udivující skutečnost, že zatím co Kristus volal: „Bože můj, přes celý den volám, a neslyšíš,“ (Žalm 22,3) Jeho lid, který Ho zavrhl, se modlil. Kněží byli v chrámě v hodinu modlitby, když „opona chrámová roztrhla se na dvé, od vrchu až dolů“ (Matouš 27,51). To znamenalo, že cesta byla nyní otevřena a my se smíme směle blížit Bohu v modlitbě (Židům 9,8; 10,19-20)!
Je tu jiná věc, spojená s devátou hodinou. Pro Izrael byly 3 hodiny odpoledne považovány za začátek večera. Ve skutečnosti to byla doba „večerní oběti“, „ustavičné zápalné oběti“ (2. M. 29,38-42). Měl být zabit jednoroční beránek „mezi dvěma večery“, v devátou hodinu, právě v tu hodinu, kdy Pán volal! Ustavičná zápalná oběť byla základem, na kterém se Bůh mohl setkávat se Svým lidem a mluvit s ním – požehnaný předobraz skutečnosti, že „vzácné nás učinil v tom nejmilejším“ (Ef. 1,6). Pán nejenže otevřel cestu k blížení se svatému Bohu, ale stojíme tam ve vší vzácnosti a ceně Jeho oběti.
B. Reynolds,TLIN,27/11/2011