Efezským 1,4-5
Jaké požehnání, že s prvním člověkem byl učiněn konec! Ale je tu jiná stránka ohledně přítomnosti Pána Ježíše zde na zemi. Byl to začátek naplnění Boží věčné rady. Jak milé je sledovat Jej na té ponížené stezce, jak Ho nalézáme v Evangeliích, naplňujícího Boží zalíbení. Vidíme, jak se nad Ním otevírají nebesa, a slyšíme Otcův hlas: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (Mat. 3,17) Ale Boží sláva musela být zachována. Sledujeme Ho ke kříži a tam vidíme Toho, jenž neznal hřích, učiněného za nás hříchem. Ten Věčný strpěl Boží soud proti hříchu a nekonečně oslavil Boha. Vše, co jsem, tam bylo souzeno, zavrženo a ukřižováno s Ním. Historie prvního člověka skončila, takže Bůh může nyní zjevit Svou vlastní věčnou radu pro nás. Do tohoto výjevu smrti Bůh přichází, aby vzkřísil jednoho Člověka ze smrti. Dříve než ženy mohly přijít k hrobu, byl vzkříšen skrze slávu Otce. V Epištole Efezským vede Duch Boží naše oči na vzkříšeného Krista v Boží slávě. Apoštolovo srdce, neseno zpět do Božích věčných myšlenek a úmyslů, může nalézt jen slova velebení. Potom jej Duch Boží vede dopředu a zpět. Když nás vyvolil před založením světa, byl před Ním Kristus a my jsme byli vyvoleni v Něm, abychom byli svatí a bez poskvrny před Ním v lásce. Když byl zde, byl On sám v té dokonalosti. „Zrno pšeničné…, neumře-li, ono samo zůstane.“ (Jan 12,24) Nyní v Něm vidíme plné ovoce Jeho smrti, ve které nás spojil se Sebou tam, kde On je, a stojíme před Bohem v celé Jeho dokonalosti. Jak milá věc to je, opustit vše, co bylo spojené s námi, a těšit se z Jeho věčných myšlenek a úmyslů ohledně nás. J. A. Trench,TLIN,26/11/2011