Je to obdivuhodná věc pro naše duše, když jsme neseni zpět, tak jako se to děje v Epištole Efezským, k Božím radám pro nás od vší věčnosti, v protikladu k Jeho cestám s člověkem na zemi. V Písmu jsou dvě jasné linie – historie prvního člověka a Boží rady v Druhém Člověku. Jak je to požehnané, když vše, co náleží k prvnímu člověku, je vymazáno, takže už nic nezůstává před našima očima, než jen dokonalost Druhého Člověka. Mohli jsme poznat historii starého člověka, jak byla odstraněna, takže jsme volni, abychom se slunili v tom, co máme v 1. kapitole Efezským? První věc je, že Bůh musí s námi jednat kvůli našim hříchům, aby byly přerušeny naše svazky s prvním člověkem. V celém Starém zákoně máme historii selhání prvního člověka, když byl vším možným způsobem zkoušen. Když byl v nevinnosti postaven do Edenu, bylo člověku dáno jedno přikázání, a on je porušil; Noé, postavený nade vším světem po potopě, nedokázal ovládnout sám sebe. Bůh vyvoluje jeden národ a svěřuje mu Své svědectví, a to první přikázání je porušeno dříve, než se dostane do tábora. Ustanovuje kněžství a kněžství se hroutí. Dá jim krále, a jak brzy království zklame. Poslední zkouška, použitá na člověka, byla tehdy, když Bůh řekl: Mám ještě jednoho Syna. Snad budou mít úctu k Mému Synu. Jedinou odpovědí na to bylo: „Tento jest dědic, pojďte a zabijme jej.“ Opovrhli zaslíbeními, přestoupili zákon, zabili proroky. Jaká je to historie! Od prvního skutku až k vyvrcholení nic než hřích, a toto vše končilo v kříži Krista. Je to požehnaná věc, když zkouška věků, uplatněná na svědomí, mi ukáže mne samého jako náležejícího ke ztracenému pokolení před Bohem. J. A. Trench,TLIN,25/11/2011