2. Mojžíšova 12,13
Když se jednalo o soud, nebyl mezi Egyptskými a Izraelity v jejich postavení před Bohem žádný rozdíl. Neboť kdyby nějaká rodina Izraelitů neposlechla Boží příkaz a nenatřela veřeje krví, byli by prvorození rovněž zabiti. Ale to právě byl ten rozhodující rozdíl: Bůh ukázal Svému lidu způsob, jak mohou ujít „ráně zahubující“ (13. v.).
Cožpak měla tato krev sama o sobě zachraňující sílu? Nikterak. Avšak byly tu dvě skutečnosti, které umožnily toho prvorozeného ušetřit: předně tu byla nutná poslušnost vůči Božímu slovu. Zabitý beránek musel vykazovat požadované znaky: musel to být samec, jednoroční a bez vady. A za druhé musely být krví natřeny obě veřeje a nade dveřmi, aby mohla být krev viděna zvenčí.
Když byly tyto předpoklady splněny, pak platil Boží slib: „Když uzřím krev, pominu vás.“ Bůh zcela jistě hleděl přitom daleko za tento výjev – až na Golgatu ke krvi Svého Syna, „Beránka nevinného a neposkvrněného“ (1. Petra 1,19). Jen při pohledu na smírčí smrt Pána Ježíše mohl Bůh tehdy ušetřit toho prvorozeného v Izraeli.
I my víme, že krev Ježíše Krista nás očišťuje ode všech hříchů (1. Jana 1,7). Jaká radost to musela být pro Boha už tehdy, když při pohledu na budoucí vydání Svého Syna mohl prokazovat milost! – Ano, s jakým zalíbením hledí na Svého Syna!
DHIN,11/9/2016