Lukáš 24,17
Neznáme to? Dva věřící spolu rozmlouvají – ale výsledek jejich rozmluvy není snad potěšení, povzbuzení a pomoc, nýbrž skleslost. Co chybí těmto dvěma učedníkům na cestě do Emaus, aby jejich rozmluva dostala jiný tón? Porozumění a víra! To jim také Ježíš říká – ale později, teď ještě ne. Je to neobyčejně krásné, jak se stará o skleslost učedníků.
Pán se k nim připojuje a ptá se: „Které jsou to věci, o nichž rozjímáte vespolek?“ Na tu otázku není možné odpovědět prostým ano nebo ne. Ježíš chce, aby Mu otevřeli svá srdce. Ale první reakce je, že jejich krok uvázl. Zůstali sklesle stát (konec 17. verše – přel.).
To Pán někdy dělá: Položí nám otázku, která nás nutí, abychom se zastavili a pohlédli vzhůru. Ta otázka přeruší chod našich unavených kroků a koloběh našich mučivých myšlenek. Vede nás k tomu, abychom vzhlédli na Něho a pověděli Mu, co nás tíží.
A skutečně: Říkají tomu ještě neznámému, co hýbe jejich pocity a myšlenkami. On se vyptává a povzbuzuje je tak, aby mluvili dále. Má vyjít najevo vše, co jim působí starosti a vnitřně je blokuje.
Jak je dobré, že máme takového dokonale moudrého a laskavého Mistra! Poté co se Jeho učedníci vymluvili, mluví On. Potom – teprve potom – přichází také ta nutná výtka a naučení, které odpomohou jejich neporozumění. Výsledek je, že ze skleslých srdcí se stávají hořící srdce a že místo aby zůstávali stát, se vydávají na cestu zpět do Jeruzaléma, zpátky do středu učedníků! DHIN,5/9/2016