Galatským 5,17-18
Tělo a Duch nemají žádný styčný bod: dílo jednoho neponechává žádné místo pro druhého. Bůh nechce dát Svou slávu nikomu druhému; a tělo nechce opustit své nečestné sobectví. Jestliže je Bohu dovoleno, aby působil, energie těla musí ustoupit. Ve skutečnosti je to jen Jeho hlas, který může upokojit duši, takže Jeho dílo může být viděno a radostně prožíváno. Ale když je tělo aktivní, nebudeme mít ducha vděčnosti, žádné uznání Boží pravé slávy. Ne že by bylo pro věřícího nemožné dělat to, co se líbí Bohu, ale vměšování těla má ten účinek, že nám brání dělat to, co si přejeme.
Ani není chození v Duchu požadavek srovnatelný s požadavky zákona, jak se to některé duše domnívají. Pak se snaží dosáhnout takového stavu. Ale zde není nic takového jako dosažení: potřebná je spíše trpělivost víry a klidné spočívání v Boží přítomnosti – ne práce, ne naléhání, ne nátlak, neboť „jestliže pak Duchem vedeni býváte, nejste pod zákonem“. Duch Boží nikdy nevede duši k vytváření zákonních standardů jako vodítek: On Sám vede duše: vede do vší pravdy, zaměstnává srdce a myšlenky Kristem, a to je standard nekonečně čistší, plnější než zákon. Jak milé je to místo odpočinku, kde člověk s radostí sklání svou šíji pro to snadné jho Pána Ježíše, ne z donucení, ale dobrovolně.
L. M. Grant,TLIN,24/10/2011