Žalm 4,8
Jen Boží děti mohou dělat zkušenosti toho druhu, jak to zde popisuje David. Radost přirozeného, neznovuzrozeného člověka je vždy závislá na jeho vnějších životních okolnostech. K tomu to, z čeho se člověk chce radovat nezávisle na Bohu, je většinou krátkého trvání a nedává srdci žádné skutečné uspokojení. Jestliže k tomu potom ještě přistoupí problémy, jako je nemoc, nezaměstnanost nebo finanční starosti, naplní se srdce rychle bázní a neklidem a člověk naříká na svůj zlý „osud“.
Pán chce Svým dětem ale právě v těžkých dnech, když se nedostává „obilí a víno“, dávat pravou a hlubokou radost srdce. Tuto zkušenost učiníme, když nás vnější nedostatek nebo duševní trápení ženou na modlitbu. V blízkosti Pána se nám stává zcela zřejmým: Také to, co nás stísňuje, „se stalo od něho“ (1. Královská 12,24). Chtěl by, abychom k Jeho vedení řekli „ano“ a cele se Mu svěřili. Pak poznáváme Jeho soucit a Jeho slitování, ano Jeho samého mnohem více, než nám to bylo možné v dobrých dnech. A zcela nezávisle na vnější situaci pociťuje srdce obzvláště hluboce obecenství s Bohem. Tato radost má svůj zdroj v Bohu. Pán Ježíš sám ji nerušeně prožíval v každé situaci Svého života na zemi (Jan 15,11; srv. též s Matoušem 11,25.26).
Vedle této radosti nám Pán ale dává též hluboký pokoj, pravý odpočinek a plnou bezpečnost: „Já u pokoji i lehnu i spáti budu; nebo ty, Hospodine, sám způsobíš mi bydlení bezpečné.“ (Žalm 4,9)
DHIN,31/8/2016