1. září

I způsobíš radost v srdci mém větší, než oni mívají, když obilí a víno jejich se obrodí.

Žalm 4,8

Jen Boží děti mohou dělat zkušenosti toho druhu, jak to zde popisuje David. Radost přirozeného, neznovuzrozeného člověka je vždy závislá na jeho vnějších životních okolnostech. K tomu to, z čeho se člověk chce radovat nezávisle na Bohu, je většinou krátkého trvání a nedává srdci žádné skutečné uspokojení. Jestliže k tomu potom ještě přistoupí problémy, jako je nemoc, nezaměstnanost nebo finanční starosti, naplní se srdce rychle bázní a neklidem a člověk naříká na svůj zlý „osud“.

Pán chce Svým dětem ale právě v těžkých dnech, když se nedostává „obilí a víno“, dávat pravou a hlubokou radost srdce. Tuto zkušenost učiníme, když nás vnější nedostatek nebo duševní trápení ženou na modlitbu. V blízkosti Pána se nám stává zcela zřejmým: Také to, co nás stísňuje, „se stalo od něho“ (1. Královská 12,24). Chtěl by, abychom k Jeho vedení řekli „ano“ a cele se Mu svěřili. Pak poznáváme Jeho soucit a Jeho slitování, ano Jeho samého mnohem více, než nám to bylo možné v dobrých dnech. A zcela nezávisle na vnější situaci pociťuje srdce obzvláště hluboce obecenství s Bohem. Tato radost má svůj zdroj v Bohu. Pán Ježíš sám ji nerušeně prožíval v každé situaci Svého života na zemi (Jan 15,11; srv. též s Matoušem 11,25.26).

Vedle této radosti nám Pán ale dává též hluboký pokoj, pravý odpočinek a plnou bezpečnost: „Já u pokoji i lehnu i spáti budu; nebo ty, Hospodine, sám způsobíš mi bydlení bezpečné.“ (Žalm 4,9)

DHIN,31/8/2016