Židům 11,4
V Abelovi působila víra. A ačkoli je o něm výslovně řečeno, že jeho skutky byly spravedlivé, tu přece to nebyly skutky, jimž Bůh vydal svědectví, nýbrž jeho obětní dary. Skrze oběť, nebo spíše skrze víru, která jej vedla k přinesení oběti, obdržel Abel svědectví, že je spravedlivý. Jeho obětní dar byl viditelným vyjádřením jeho víry.
Zcela v protikladu ke svému bratru Kainovi není Abel posuzován podle svých skutků, nýbrž podle své oběti. Bůh „vzhlédl na Abela a na oběť jeho“ (1. Mojžíšova 4,4). I když jeho skutky byly spravedlivé, přece ho Bůh neviděl v této spravedlnosti, nýbrž v ceně jeho oběti. A bezpochyby mohou také jeho skutky nakonec být nazvány „spravedlivými“ jen proto, že Bůh je viděl ve Svém zalíbení z oběti. Byly to skutky, které „v Bohu učiněny jsou“ (Jan 3,21). Sám o sobě byl Abel přece hříšník jako všichni lidé.
Umíme si my, vykoupení Páně, cenit tu pravou oběť, to „obětování těla Ježíše Krista jednou“ (Židům 10,10)? Kdyby někdo z nás byl souzen podle svých skutků, pak by pro něho bylo zrovna tak málo naděje, jako bude jednou pro mrtvé v konečném Božím soudu (Zjevení 20,11-15). Naše bezpečí spočívá jedině a pouze v tom, že soud pro nás, kteří věříme, byl vykonán na Pánu Ježíši. On je tou obětí, kterou dal Bůh sám, a skrze kterou my, tak jako Abel, před Něho smíme předstupovat v pokorné víře.
DHIN,30/8/2016