Tato slova, která Kristus pronesl v modlitbě v Getsemane, když Jeho duše byla velmi ztrápená a Jeho pot byl jako velké kapky krve, nám byla zaznamenána alespoň ze dvou důvodů. Předně proto, abychom měli nějaký pohled na utrpení, která Pán snášel. On, ten jemný, jenž nikdy nikomu neuškodil, měl nejprve trpět z ruky hříšných lidí. Věděl to všechno předem: že Ho poplijí, budou Ho bít do tváře a holí, že údery dopadnou na Jeho hlavu s korunou z trní, že probodnou Jeho ruce a nohy, a nakonec Ho pověsí na kříž. Jak to cítil, bylo vyjádřeno prorocky v Žalmu 22,15-16: „Jako voda rozplynul jsem se, a rozstoupily se všecky kosti mé, a srdce mé jako vosk rozpustilo se uprostřed vnitřností mých. Vyprahla jako střepina síla má.“ A přece kalichem, ohledně kterého se modlil, byly zvláště ty tři hodiny tmy, kdy On, jehož pokrmem bylo činit vůli Otce, jenž vždy dělal a mluvil to, co Otec dělal a mluvil, jenž nikdy nebyl ani na chvilku od Něho oddělen, měl nyní být učiněn hříchem pro nás. To byl ten kalich, který byl pro Jeho svatou duši nejbolestivější a který musel až do poslední kapky vypít během těch tří hodin tmy, po kterých zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“
Za druhé to bylo zaznamenáno proto, abychom znali odpověď: Za Kristovu smrt neexistovala náhrada. Nebyl žádný jiný způsob, jak uspokojit požadavky Boží svatosti a lásky. Jen tak mohl být Bůh „spravedlivým a ospravedlňujícím toho, který jest z víry Ježíšovy“ (Římanům 3,26). Bůh může ospravedlnit bezbožného jen proto, že Jeho, jenž hřích neznal, učinil naším Zástupcem. Když přijmeme Jeho Syna vírou, stáváme se Božími dětmi a „ospravedlněni jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista“ (Římanům 5,1). A. M. Behnam,TLIN,2/10/2011