Židům 13,20-21
Tento výňatek z Písma před nás staví Boha jako Boha pokoje, což je titul, který Mu apoštol často dává. Je požehnané hledět na Boha, jak se pohybuje v klidu Svých vlastních myšlenek a vykonává Svůj úmysl naprosto nerozrušen neklidem, který přinesl hřích, maje v Sobě zdroje lásky a moci, které jsou dostatečné k tomu, aby mohl jednat s celým problémem. Když Zachariáš v Lukáši 1 prorokoval, ukončil svou prorockou zmínku o Kristu, který se teprve měl narodit, slovy, „že nás navštívil… k spravení noh našich na cestu pokoje“ (Luk. 1,79). Nepoznáváme v tom ono požehnané tajemství, jak má být zajištěn pokoj? „Bůh pokoje“ přivede na scénu Toho, jenž je schopný a oprávněný vykonat každou myšlenku Jeho srdce. Je nám dáno rozumět, že rozsáhlý sluneční systém, včetně slunce a všech jeho planet, se ustavičně pohybuje pod „rozkošemi Kuřátek“ (Job 38,31). Jak požehnané je myslet na svaté, řízené Bohem pokoje; duch je nerozrušen živly kolem a je schopen vznést se v odpovědi chvály k Bohu. Neuvědomujeme si, že praktické posvěcení je závislé na obecenství s Bohem? A jako takoví, kteří žijí ve styku s Bohem pokoje, se nalézáme ve svých náklonnostech mimo toto jeviště neuspokojení a neklidu. Nemělo by toto být vyjadřováno v naší řeči a v našem jednání mezi lidmi? Kdyby naše náklonnosti byly v prožitku plnosti pokoje v Boží přítomnosti, nevyznačovali bychom se výrazy nářku a nejistoty, které jsou tak obvyklé v tomto světě, ale právě plnost pokoje našeho ducha, vyjadřovaná v našem mluvení a v našich cestách, by byla svědectvím těm, kteří jsou kolem nás. F. A. Hughes,TLIN,28/9/2011