Židům 11,24-25
Mojžíš se dobrovolně rozhodl sestoupit ze svého vynikajícího postavení prince na faraonově dvoře. Dal přednost společenství s opovrhovaným a trpícím Božím lidem. Lidské úvahy to asi považovaly za bláznovství, když se Mojžíš sám rozhodl opustit atraktivní věci, které na něho čekaly v Egyptě: velikost, moc, bohatství a radosti. Ze své vlastní vůle si zvolil cestu utrpení, bolesti, chudoby, otroctví, posměchu a putování.
Přirozený člověk si myslí, že takové chování ukazuje na nedostatek zdravého rozumu a soudnosti. Mojžíšův život nebyl řízen lidskými myšlenkami, ale byl podle Božích myšlenek. Pravá víra se zaobírá lepšími, nebeskými věcmi, které nemohou být srovnávány s poklady tohoto světa. Tyto poklady Mojžíš odmítl kvůli pravým duchovním, věčným bohatstvím. Apoštol Pavel se o nich zmiňuje jako o „nestihlých bohatstvích Kristových“ (Ef. 3,8). Mojžíš to považoval za požehnanější a mnohem ctihodnější, být nazván synem Abrahamovým, než být nazván synem Faraonovy dcery.
M. Bassali,TLIN,7/9/2011