2. Mojžíšova 19,4
Bůh je vždy pro Svůj lid. Miluje jej a přivádí ho blíže k Sobě, aby se mu dostalo plného požehnání. Když oddělil Izrael od všech národů, bylo to proto, aby bydlel mezi nimi. „Nesl jsem vás na křídlách orličích“, říká, „a přivedl jsem vás k sobě“. Den za dnem rozprostíral oblakový sloup nad táborem a noc co noc byl ohnivý sloup viditelným znamením Hospodinovy přítomnosti u nich. Z Jeho příkazu pověřil Mojžíš nejvyššího kněze, aby žehnal lidu: „Požehnej tobě Hospodin, a ostříhej tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou, a buď milostiv tobě. Obratiž Hospodin tvář svou k tobě, a dej tobě pokoj. I budou vzývati jméno mé nad syny Izraelskými, a já jim žehnati budu.“ (4. Mojžíšova 6,24-27) Jaká čest byla vložena na lid, který byl ještě včera otrokem v Egyptě! Když je Hospodin vykoupil, pokrývá je nyní Svým slavným Jménem v radosti a síle, v níž mají putovat, dokud nedosáhnou svého dědictví, které jim Bůh dal. Když truhla šla před nimi, čteme: „Když pak počínali jíti s truhlou, říkával Mojžíš: Povstaniž Hospodine, a rozptýleni buďte nepřátelé tvoji, a ať utíkají před tváří tvou, kteří tě v nenávisti mají. Když pak stavína byla, říkával: Navratiž se, Hospodine, k desíti tisícům tisíců Izraelských.“ (4. Mojžíšova 10,35-36) A toto všechno je podílem Božích dětí nyní, když jdeme tímto světem s tváří obrácenou k onomu dědictví „neporušitelnému a neposkvrněnému a neuvadlému, které se chová v nebesích vám“ (1. Petra 1,4). Naše spasení je pro věčnost a naše požehnání jsou tam, kam Kristus vstoupil jako náš Předchůdce, a proto nás vyzývá, abychom „chodili vírou, nikoli viděním“ – a přece to je mnohem bližší vztah a společenství, než v jakých Izrael kdy byl. Kéž se z této slavné milosti bohatě radujeme – jak čtenář, tak i pisatel. TLIN,2/9/2011