2. Timoteovi 1,4
Apoštol Pavel poznal Timotea jako mladého muže na své druhé misijní cestě v Lystře a od té doby se naučil velmi si ho cenit jako věrného spolupracovníka. Pavel o něm mluví jako o „mém dítěti Timoteovi“ (1. Timoteovi 1,18 – přel.).
Na jiném místě o něm Pavel píše: „Nebo žádného tak jednomyslného nemám, který by tak vlastně o vaše věci pečoval… Ale jej zkušeného býti víte, že jako syn s otcem se mnou přisluhoval v evangeliu.“ (Filipským 2,20.22)
Jako průvodce apoštola Timoteus vykonával své úkoly pravidelně a ve vlastní odpovědnosti, spolehlivě a věrně, ačkoli měl spíše zdrženlivý a bázlivý charakter.
Tak můžeme dobře rozumět, proč Pavel toužil po tom, aby Timotea opět uviděl. Když apoštol psal ten dopis, musel myslet na viditelné slzy svého spolupracovníka. Z toho můžeme soudit, že Timoteovi to připadlo velmi zatěžko, rozloučit se s apoštolem. A přece u Pavla nevedla vzpomínka na tyto slzy k zármutku nebo rezignaci. Proč ne? Protože pro staršího služebníka Pána není větší radost, než prožít, že mladší s oddaností a věrností drží pravdu, žijí podle ní a slouží druhým.
Zeptejme se někdy sami sebe: Známe jako starší tuto radost z mladších, protože jim dáváme odvahu ke službě – jako to Pavel činil u Timotea? A: Jsme my mladší věrní jako Timoteus ve svých úkolech pro našeho Pána a držíme pevně pravdu?
DHIN,5/8/2016