Žalm 42,7
Jsou dny, které bychom si předem nepřáli – a které bychom potom nechtěli postrádat. Dny, v nichž nebolí tolik tělo, v nichž nás nejen obklopují myšlenky a trápí nás, nýbrž ve kterých je duše sklíčená a trpí. Dny, ve kterých se ale věřící nakonec přece může povznést a říci: „Můj Bože.“
„Můj Bože!“ – to je výraz živého vztahu! To je něco jiného, než když nevěřící lidé bezmyšlenkovitě a bez víry používají toto oslovení, což oni činí až příliš často. Cožpak to neznamená přestoupení čtvrtého přikázání: „Nevezmeš jména Hospodina, Boha svého, nadarmo!“ (2. Mojžíšova 20,7)?
Nikoli, pro sebe pevně držme: Je to můj Bůh, i když Jeho blízkost právě nyní nepociťuji tak, jak si přeji. Mé proměnlivé city neovlivňují ani mé neproměnné postavení, ani věrnost mého Boha. Nic a nikdo mne nemůže vyrvat z ruky mého Otce. Žádný menší než Boží Syn neprohlásil, že to je nemožné (Jan 10,29).
„Proto se na tě rozpomínám /myslím na tebe/.“ Možná že už nemáme schopnost soustředit se na své úkoly. Síla zvažovat věcně problémy a konstruktivně je řešit se nám ztratila. Lidé se dostali do mlhavé dálky. Mají málo porozumění, nemohou pomoci. Avšak můj Bože, myslím na Tebe! Ty rozumíš také pocitům, které neumím říci slovy, které nikomu nemohu vysvětlit. Ve vědomí, že Ty na mne myslíš, chci já myslet na Tebe. To si nenechám vzít!
DHIN,4/8/2016