Kazatel 10,10
Když jsem listoval v jedné starší knize, padl mi do oka obrázek ženců, jak kosou pokládají obilí a hlavu přitom mají chráněnou před sluncem kloboukem. Jako malý chlapec jsem to občas mohl ještě sám vidět. To, co dnes vypadá tak romanticky, byla ve skutečnosti tvrdá práce. Rovnoměrnými rozmachy ve čtvrtkruhu byla stébla odsekávána kousek nad zemí.
Avšak čas od času se rolník zastavil, opřel kosu o násadu, takže list kosy směřoval ostřím dolů. Potom vzal brousek a pečlivě kosu brousil. Pak teprve pracoval dál. Už nevím, zda to trvalo minutu nebo dvě, ale v každém případě to potřebovalo svůj čas. Tehdy jsem se ptal, proč to tak dělá. Člověk by si myslil, že chce být co nejdříve hotov. – Ale právě proto to přece dělal! Broušení kosy usnadňovalo práci, takže síly stačily na delší dobu.
Bůh dává každému věřícímu úkoly, které vedle síly a moudrosti vyžadují také čas. Proto tato kazatelova slova: Jen když se denně znovu zastavíme a necháme na své srdce působit Boží slovo, obdržíme moudrost pro své úkoly a z našeho nitra zmizí otupělost. A když ve shonu všedního dne obrátíme své myšlenky ke svému Pánu a modlíme se k Němu, nebude to žádná ztráta času. Je přirozené, že k tomu většinou nemůžeme pokleknout na kolena, ale pro krátkou modlitbu, jak ji znal i Nehemiáš (Nehemiáš 2,4), je čas i ve velkém shonu.
DHIN,2/8/2016