Jestliže znám tělo, jen jak je v sobě objevuji, mohu si myslet, že může být zlepšeno. Snad připustím, že je zlé – že miluje zlo – ale možná řeknu: „Cožpak není možné je zlepšit nebo reformovat?“ Je možné udělat mnoho pro člověka v těle cestou kultivování a reformace, ale nakonec je od Boha ještě dále než kdy předtím.
Této velké lekci se učím u kříže. Tam byl Kristus nejen písničkou pijáků, ale střízliví lidé, lidé, kteří seděli v bráně – „Ho pomlouvali“ (Žalm 69,13). Ať je opilé, nebo střízlivé, tělo nenávidí Boha a Krista, v němž je Bůh vyjádřen. Tak kříž ukazuje tělo jako nevyléčitelně zlé. Člověk, který žije v hříchu, může být zlepšen, ale člověk, který nenávidí dokonalou dobrotivost, je nepolepšitelný. Když dosáhneme tohoto bodu, můžeme říci s Jobem nejen, že „jsme chatrní“, ale že „ošklivíme se sami sobě“.
Ale když jsme, jako Job ve svých dnech a Josefovi bratři v jejich době, poznali špatnost svých vlastních srdcí – úplnou zkaženost těla – tu se s ulehčením obrátíme od sebe ke Kristu, a jak nás On s radostí osvobodí, když nám dá poznat Sebe ve vší milosti Svého srdce. Jistě můžeme být zděšeni, když objevíme špatnost svého srdce. Ale když nám Kristus zjeví Své srdce a řekne nám, že nás miluje, ačkoli zná všechno zlo našich srdcí – když nás přitáhne k Sobě a odkryje nám touhu Svého srdce, abychom byli v Jeho společnosti – potom trápení obav jsou u konce skrze dokonalou lásku – lásku, která ven vyhání bázeň (1. J. 4,18). Duše se už nebude obracet k sobě, aby se rmoutila nad špatností uvnitř, ani budoucnost nebude temná s neblahými předtuchami, ale ve vědomí lásky můžeme mít s Ním milé společenství, jako měli Josefovi bratři, kteří s ním rozmlouvali.
H. Smith,TLIN,11/7/2011