V těchto udivujících slovech, že nás „posadil v nebeských místech v Kristu Ježíši“, máme pravé postavení každé duše, která uvěřila v Pána Ježíše Krista. A když řekneme pravé postavení, znamená to vyloučení myšlenky, že to je buď zkušenost, nebo výdobytek. Tak tomu není, je to skutečnost: Je to pravda jak pro nejmladšího věřícího v Pána Ježíše Krista, tak i pro toho nejstaršího. Pokud jde o praktické chození v této nesmírné pravdě, dny a roky mohou působit velký rozdíl, ale se skutečností této velké pravdy nemá čas ani zkušenost nic společného.
Ve způsobu, jak Duch Svatý předkládá tuto pravdu v této kapitole, je něco velkého. Předně podává historii Žida i pohana jako „mrtvých ve vinách a hříších“. Jaký temný obraz! – „Ale,“ – ach toto slovo ale (verš 4)! To je jako stříbrné olemování mraku. A jen se podívej na způsob, jakým On vchází na tuto tmavou scénu – v bohatství Své milosti, v bohatství Své lásky, v bohatství Svého milosrdenství – On nás miloval, dokonce i když jsme byli mrtví v hříších, a „posadil nás v nebeských místech v Kristu Ježíši“. Udivující milost! A tam Bůh začíná s každou duší. „Nebeská místa“ nejsou cílem křesťana, ale startem, ne postavením, které je mou nadějí, ale místem, do kterého jsem nyní přiveden. Satanův velký cíl je držet věřícího v neznalosti jeho postavení a místa před Bohem. Neboť Satanova touha je táhnout věřícího dolů na úroveň pouhého pozemského člověka, obklopeného těžkostmi pouště. Je pravda, že jsme v poušti, a přece jí nejsem zaujatý. Jsem nebeský člověk, ačkoli jsem na zemi, a jako pečeť zanechává svůj otisk ve vosku, tak by měla tato velká a vzácná skutečnost dávat pečeť každému mému jednání, každé mé cestě a každé mé myšlence. W. T. Turpin TLIN,1/7/2011