10. červenec

Ten, kdo má přátele, má se míti přátelsky, poněvadž přítel bývá vlastnější než bratr.

Přísloví 18,24

A kdož by koli dal jednomu z těchto maličkých toliko číši vody studené k nápoji ve jménu učedníka, zajisté pravím vám, neztratí odplaty své.

Matouš 10,42

Během Své služby zde chodil Pán Ježíš po své cestě v mravní osamělosti světem, který Ho odmítal. Proto to bylo pro Pána pravé občerstvení, když Mu jednotlivci naslouchali, rozuměli Mu, věřili Mu a dokazovali Mu svou lásku.

Mysleme jen na Petra, jenž Ho nazval Synem živého Boha; na samařskou ženu u studny v Sichar; na Marii z Betánie, která Ho pomazala před Jeho smrtí; na ukřižovaného lotra, který Ho uznal jako Krále (Matouš 16,16; Jan 4,1-8; Lukáš 23,39-43).

I Pavel, takový věrný následovník Krista, potřeboval být potěšen. Ve vězení v Římě napsal svůj poslední Dopis: „Dej milosrdenství Pán domu Oneziforovu; nebo často mi činil pohodlí, aniž se styděl za řetězy mé.“ (2. Timoteovi 1,16.17) Nebylo to lehké ani bez nebezpečí, vyhledat uvězněného apoštola. Proto přinesla tato návštěva Pavlovi velkou útěchu.

A my, křesťané dnes: Cítíme se sami, nepochopeni? Pak to udělejme jako Oneziforus. Jděme za našimi věřícími přáteli! Tak můžeme mít vzájemnou účast na svých těžkostech. Především ale můžeme spolu mluvit o Pánu, o Jeho věrnosti, Jeho péči a o láskyplných překvapeních, která nám Jeho láska dává zakoušet.

Nezapomínejme ani na nemocné a staré, kteří si návštěvy cení jako slunečního paprsku v osamělosti dne.

DHIN,18/7/2016