1. Královská 19,5
Eliáš se modlil: „Již jest dosti, ó Hospodine, vezmi duši mou, neboť nejsem lepší otců svých.“ (4. verš) Pak usnul pod jalovcem. – Jak to mohlo dojít tak daleko? Ve volání anděla, kterým Eliáše budil, spočívá odpověď.
Srovnání může pomoci, abychom porozuměli Eliášovu rozpoložení: Špičkoví sportovci, jako jsou maratonští běžci nebo cyklisté, podávají po celé hodiny vysoké výkony. Během závodu musejí – a to, i když sami ve vypětí hlad necítí – stále znovu včas přijímat uhlohydráty. Jinak se mohou tělesné rezervy náhle bez předchozího varování vyčerpat. Následkem je velká slabost. Sportovci tomu říkají „odpočinek z hladu“.
Eliáš stál tři a půl roku v duchovním boji bez jediné lidské podpory. Avšak Bůh ho udržoval. Pak ho čekal boj s modláři. Celé hodiny boj o otázku: „Kdo je ten pravý Bůh?“ – zápas na život a na smrt. A nakonec přišla vražedná pohrůžka od Jezábel.
Je se tu co divit, že jeho nervové a duchovní síly byly stráveny? Nikdo, kdo stál ve srovnatelném boji, by s obžalobou nepoukázal na bod, kde Eliáš „zapomněl“ na „přijímání potravy“, na pohled na Pána. A my ostatní se toho také neodvážíme. Ale jako Boží děti se z Eliášova zážitku pro sebe máme naučit:
„Vstaň, pojez!“ – To je milostivé Boží povzbuzení pro unaveného služebníka. Ať je to uprostřed duchovního boje, nebo po nějakém vítězství v Boží síle, anebo pod pohrůžkou nepřítele – stále znovu potřebujeme čerstvou potravu shůry a pohled víry na Pána. To platí právě tehdy, když my sami „hlad ještě vůbec necítíme“.
DHIN,11/7/2016