1. Timoteovi 5,4
Jedna křesťanka vypráví: „Přivedla jsem na svět malého synka, o kterého jsem se mateřsky starala. Když v noci plakal, vstala jsem a uklidňovala jsem ho. Zůstávala jsem u něho, dokud opět neusnul, ačkoli jsem byla hrozně unavená. Když onemocněl, brala jsem ho k lékaři a obětavě jsem se o něho starala. Vidět ho trpět mně rvalo srdce.
Když začal běhat, byla jsem v jeho blízkosti, stále připravená ho zachytit, kdyby klopýtl. Přizpůsobila jsem svůj krok jeho krátkým nožičkám a později jsem se pokoušela trpělivě dávat odpověď na jeho mnohé dětské otázky.…
Nyní jsem 85-letá vdova a moje paměť slábne. Můj syn je nervózní, když mu vícekrát kladu tytéž otázky. Na vycházce musí celá rodina přizpůsobit tempo podle mne. Bez hole už nemohu chodit. Musím se svého syna ptát, zda mne doveze k lékaři nebo na nákup do města. To mi je zatěžko, neboť je v povolání silně vytížen. Dny mi utíkají už jen pomalu, často se cítím osamělá. Moji vnukové mne považují za prastarou…“
Známe obě tyto situace. Je to Stvořitel, jenž vložil přirozené city do srdce matky, aby pro své dítě všechno snesla. Tentýž Bůh nás vyzývá, abychom svým starým rodičům vraceli podporu, kterou jsme od nich obdrželi jako děti.
NZD,23/6/2016