Josef se s nekonečnou láskou dává poznat svým bratrům, rozptyluje jejich obavy, zbavuje je zaměstnávání se sebou samými, ulehčuje jim od úzkosti tím, že naplňuje jejich zrak sebou a svými slávami a zaměstnává jejich myšlenky svými milostivými slovy: „Oči vaše vidí,… že ústa má mluví vám.“ Obavy jsou rozptýleny, zármutek utišen, starosti zahnány, láska může plynout bez zábran. – „A políbiv všech bratří svých…, potom mluvili bratří jeho s ním.“ Jejich oči viděly jeho slávy, jejich uši byly okouzleny jeho slovy milosti, jejich srdce bylo rozehřáto jeho láskou a v hřejivosti lásky jsou uvolněni, aby s ním mluvili. Žádný stín nezůstává, aby bránil komunikaci lásky mezi Josefem a jeho bratry. Dokonalá láska vyhání ven náš strach.
To nastiňuje budoucí jednání Krista s Jeho pozemským lidem, který Ho kdysi zavrhl. Ale ještě více, ten příběh nám říká, že Kristus nás učí o zlu našich srdcí, a pak rozptyluje všechen strach tím, že se sám dává poznat v lásce Svého srdce. Kromě toho učiníme dobře, když si připomeneme, že aby oni poznali špatnost svého srdce, Josef „se k nim ukázal jako cizí“; aby mohli poznat lásku jeho srdce, „oznámil se jim“.
Nemůže se mnoho křesťanů upamatovat na čas, kdy se zdálo jako by se Kristus činil cizí a jednal s nimi tvrdě, když byli ponecháni, aby procházeli nějakým temným údolím cvičení duše, aby tam poznali špatnost těla, které je v nich? V takových chvílích vyvstává mnohý temný oddíl v historii života, aby se postavil před duši se vší svou ošklivostí a odporností, dokud z duše nevyjde volání: „Aj, chatrný jsem.“ a: „Bídný já člověk.“ (Job 39,34 /40,4/; Řím. 7,24) H. Smith,TLIN,9/6/2011