2. Samuelova 23,17
Těmito slovy je oceněn skutek, který se stal v době, kdy David ještě trpěl pod nástrahami Saule. Tehdy ho přepadla touha napít se vody z cisterny v Betlémě. Byl to nějaký záchvat stesku po rodné vesnici, vzpomínka na nezatížené dny mládí nebo něco jiného, co v něm vzbudilo touhu právě po této vodě?
Srdce těchto tří Davidových mužů jeho slova zasáhla. Pojali plán. Neptali se na užitečnost úmyslu, udělali zdánlivě neužitečnou věc, protože jim šlo o Davidovo srdce. S nebezpečím života prolomili řady Filistinských a přinesli vytouženou vodu.
A David? Ten v ní viděl „krev mužů těch“ – jejich život, jehož se pro něho opovážili. A krev patří Bohu. A tak ji vylil jako mokrou oběť. To, co učinili pro Davida, se tak stalo obětí pro Boha. – Muž Jidášova druhu by řekl: „Jaká škoda, jak zbytečné!“ A přece právě v tom se ukázalo Davidovo srdce, že těm mužům dal na srozuměnou: „Váš čin lásky je pro mne příliš velký, tolik oddanosti patří jen Bohu.“ Zde odpovídá jedno srdce druhému. To je nekonečně více než jen napití vody pro zahnání žízně.
O co nám jde dnes? O vnější úspěch? Pak v ocenění Pána vyjdeme prázdní, i kdyby úspěch v očích lidí byl jakkoli velký. Čin těch tří hrdinů došel zvláštního uznání teprve na konci, když David vstoupil na královský trůn. Tak tomu bude také u nás: „…až by přišel Pán… a tehdy bude míti chválu jeden každý od Boha.“ (1. Korintským 4,5) Jak mnohý skutek tiché oddanosti potom bude oceněn v plném světle!
DHIN,27/7/2015