1. Mojžíšova 45,1
Až do té chvíle se Josef tvářil cize a mluvil ke svým bratrům tvrdě, neboť muselo být vykonáno dílo ve svědomí a způsobeno pokání. Ale když to dílo, jež je pro lásku cizí, bylo vykonáno, už se nemohl déle zdržet, aby se nedal poznat. Když odkryl vinu jejich srdce – chce ukázat ještě větší milost Svého srdce, které se znalostí vší jejich špatnosti se nad to může vznést v plném, volném odpuštění.
Josef se musel „učinit známým“. Nic menšího neupokojí Jeho srdce, ani nedá odpočinek jejich srdcím. To je vždy způsob milujícího Spasitele s úzkostným hříšníkem. Nic neodvalí břemeno viny, než jen zjištění, že vše je známé, a odpuštění od toho, proti komu jsme zhřešili. Známost našich srdcí však nutně nepřinese pokoj duši. Můžeme naříkat nad minulostí a unavovat se svými hříchy, ale žádný objev zla v našich srdcích, žádná lítost, jakkoli opravdová, žádný zármutek kvůli hříchu, byť upřímný, nepřinese duši útěchu. Pro odpočinek a pokoj se musí Ježíš učinit známým. Pak s velkou radostí zjistíme, že s plnou známostí všech našich hříchů tu vůči nám není nic než láska v Jeho srdci. Pak můžeme odpočinout, ale odpočíváme v tom, co je On, a ne v něčem, co nalezneme v sobě.
Pro takové poznání Jeho srdce musíme být s Ním sami. A tak Josef musí říci: „Kažte všechněm ven!“ Nádherná chvíle v historii našich duší, když sami s Ním, ve vědomí své hříšnosti zjistíme, že On nás zná skrz naskrz, a přece nás miluje.
H. Smith,TLIN,26/5/2011