Židům 11,8
Abraham je nazván otcem všech, kteří jsou ospravedlněni z víry (Římanům 4,11.16). Jestliže patříme k těmto věřícím, pak nás má také vyznačovat stejná poslušnost, kterou Abraham ctil Boha.
Abraham byl poslušný, když ho Bůh povolal z Ur Kaldejských. Opustil vše, co je člověku na zemi milé a drahé. A to aniž by věděl, kam přijde. Tuto poslušnost ukazoval také později. Bůh postavil Abrahama vícekrát na zkoušku – především když mu řekl: „Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kterého miluješ… a obětuj ho tam v oběť zápalnou!“ Také zde Abraham odpověděl: „Teď jsem.“ Později, když vztáhl ruku a vzal nůž a Bůh ho podruhé zavolal jménem, znovu odpověděl: „Aj, já!“ (1. Mojžíšova 22,1.2.11)
Když náš Bůh volá, naše odpověď by vždy měla znít: „Teď jsem!“ – Jak těžké to bylo pro Abrahama, aby zapřel své přirozené city! To platilo tehdy, když byl povolán z Ur Kaldejských, a platilo to i při obětování Izáka. Avšak stavěl Boha a Jeho slovo nad svá vlastní přání a city. Byl poslušný.
Skrze Boží milost smíme věřit Bohu jako Abraham. Smíme Boha znát a stali jsme se Božími dětmi. Písmo Svaté nás nazývá „synové poslušní“ (1. Petra 1,14). To obsahuje výsadu a zároveň i odpovědnost. – Výsadu, protože Bůh nás pro sebe posvětil, a odpovědnost, protože v našem denním životě má být vidět nová přirozenost. Naše staré bytí jako „synů vzpoury /neposlušnosti/“, a jako „synů hněvu“ je provždy ukončeno (Efezským 2,2.3). Bohu buď za to dík!
DHIN,21/6/2016