1. Jana 4,10
Věčné haleluja Bohu vší milosti! Místo aby nás kvůli našim hříchům poslal do pekla, poslal Svého Syna, aby byl obětí smíření za tyto hříchy. A při odkrývání toho nádherného plánu vykoupení vidíme svatého Boha, jak jedná s otázkou našich hříchů a vykonává soud nad nimi na Osobě Svého milovaného, věčného Syna, aby záplava Jeho lásky mohla plynout dolů do našich srdcí.
Nuže toto musí dát pokoj svědomí, jestliže jen je to přijato v prostotě víry. Jak je možné, aby někdo věřil, že Bůh je uspokojen ohledně jeho hříchů, a neměl pokoj? Jestliže mne Bůh ujišťuje, že všechny mé hříchy jsou vymazány jako hustý mrak – že jsou uvrženy za Jeho záda, že provždy odešly od Jeho zraku – neměl bych mít pokoj? Jestliže mi ukazuje Člověka, který nesl mé hříchy na kříži, nyní korunovaného na pravici majestátu v nebi, neměla by moje duše mít odpočinutí ve věci mých hříchů?
Neboť jak dosáhl Kristus to místo, které nyní zaplňuje na Božím trůnu? Jako věčný Syn Otce? Nikoli. Tím byl vždy – i v lůnu Otce – byl předmětem Otcova věčného a nevýslovného zalíbení. Zaujal to místo jako čistý, svatý, dokonalý Člověk, jehož přirozenost byla absolutně čistá, dokonale svobodná od hříchu? Nikoli. Neboť v tomto charakteru a na tom základě si mohl v každé chvíli mezi jeslemi a křížem nárokovat místo na Boží pravici. Jak to tedy bylo? Bylo to tak, že On byl Ten, kdo Svou smrtí vykonal slavné dílo vykoupení – jako Ten, který stál, obtížen plnou váhou našich hříchů – Ten, který dokonale uspokojil spravedlivé nároky toho trůnu, na kterém nyní sedí.
C. H. Mackintosh,TLIN,6/5/2011