Lukáš 9,28.29
Není to v krásné souvislosti, že sláva musí následovat po Kristovu dobrovolném utrpení, smrti a vzkříšení? Jeho modlitba v osamění je pak přímo následována jinou modlitbou, která končí tímto nádherným proměněním a zjevením s Ním dvou starozákonních Božích mužů Mojžíše a Eliáše. A právě v této slávě spolu mluví o Jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě.
Je to krásný obraz přicházejícího Božího království, jak to naznačuje 27. verš, byť to bylo jen krátké nahlédnutí. Předtím učil Své učedníky modlit se: „Přijď království tvé“, a sotva můžeme pochybovat o tom, že v této době byla v Jeho srdci touha, vyjádřená v modlitbě, po tom požehnaném dnu Jeho slávy. Vskutku, jak mohl tento pravý a věrný Boží Služebník nalézt odpočinek nebo uspokojení v okolnostech zármutku a smrti, které Ho obklopovaly? Má živou naději ohledně budoucnosti, jejíž jistota může dát nevýslovnou radost a důvěru v přítomnosti.
Je zde jiný charakter modlitby, který musí zaujmout srdce křesťana, jestliže ten má udržovat zbožnou rovnováhu a náležité chození ve službě svému Pánu. Není uspokojen podmínkami zde dole. A přece nalézá čisté uspokojení v hledění na budoucí slávu, a proto klidné uspokojení, ať už se nalézá v jakémkoli stavu věcí. Alespoň tomu tak je, jestliže v upřímné modlitbě vyjadřuje touhou svého srdce po dni vyvýšení svého Pána nade všechny věci.
L. M. Grant,TLIN,25/4/2011